Jakub Bouda
Obálka knihy Aforkalypsa  - K branám Karaka

E-kniha · EPUB · Thriller

Aforkalypsa - K branám Karaka

Jakub Bouda

Existuje místo, kde je soustředěna veškerá síla světa. Každý by ho chtěl mít jen pro sebe, ale jen někomu se to podaří. Dostat se tam ale není ani trochu lehké. Už jenom ta dálka a konkurence. Komu se to podaří a proč jsou nejčastější poslední slova "A kurva!" se dozvíte v desátém pokračování série.

Poděs štěkl. Žádná odezva. Negato ležel na zemi a vypadal, jako že si dává zaslouženého šlofíčka. Poděs štěkl znovu. „Tohle je na hovno,“ řekl pak a olízl Negatovi tvář. „Vstávej!“ bylo první, co Negato slyšel, když mu někdo přejel vlhkou a smradlavou rašplí obličej. „No tak, vstávej, je to nechutný.“ „No to je teda nechutný,“ zaklel Negato, když se posadil. „Smrdí ti z držky jak delfínovi z prdele.“ „Ani nechci vědět, jak to víš,“ řekl Poděs a přisedl si zadní packy. „Kurva, to je tak ponižující,“ dodal. Negato se nejprve zamračil. Pomáhalo mu to soustředit se. Pokusil se vybavit poslední chvilky před tím, než sebou sekl o podlahu. „Vyvolával jsem Deimose, pak tu proběhl ten kostěj a…a ty!“ „Jestli myslíš to debilní, uslintaný zvíře, tak to tu teď zrovna není,“ řekl pes a vyplázl jazyk. „Ty mluvíš,“ řekl překvapeně Negato, když se konečně zorientoval. „A ty jsi génius, protože jsi to poznal. Jasně že mluvím. Proč bych neměl?“ „Protože jsi pes?“ „Já nejsem pes. Jsem Deimos, bůh hrůzy. A ty bys teď měl ryčet hrůzou.“ „Nebo smíchy,“ řekl posměšně Negato a postavil se. „Mám dojem, že tě rozdrtím na prach,“ řekl Deimos. Na důkaz, že to myslí vážně, svěsil jedno ucho. „Hele, takže jestli to dobře chápu,“ začal Negato, „tak se mi tě podařilo vyvolat, ale skončil jsi v těle mého psa Poděse. A teď jsi mluvící pes.“ „JÁ NEJSEM PES!“ zařval Deimos. „Co to do prdele…“ dodal, když se mu zvedla zadní packa a zběsile ho začala drápat za krkem. „Mám dojem, kámo, že jsme oba v prdeli,“ řekl Negato, posadil se na zem a podrbal Deimose za ušima. „Co děláš? Nech toho!“ napomenul ho Deimos. „Promiň. To já tak ze zvyku. Předpokládám, že nevíš, jak z toho ven?“ „Jistě, že vím. Zabij toho čokla a sežeň mi normální tělo.“ „Tak to bude problém, kámo,“ zašklebil se Negato. „Zaprvé se obávám, že toho psa zabít nelze. Nejde ho zničit ani magií a ani nechat zmizet. Je trvalý. Navíc ho zabít ani nechci. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale mám to malý uslintaný koště rád. Z čehož bys mohl mimochodem ještě těžit. A za druhé, máme tady zrovna nedostatek těl. Mě museli dokonce poskládat ze zbytků. A další osoby, který jsou tu s námi, jsou jen Šeptač a Sabaton. Jenže ty jsem chtěl s tvojí pomocí zabít. Neměl jsem v úmyslu z nich udělat schránku.“

150 Kč

EPUB · okamžité doručení

Proč jsem tuhle knihu napsal

„Tuhle knihu jsem napsal, protože jste si to po všech těch předchozích dílech zasloužili.“
— Jakub Bouda

Ukázka z knihy

Poděs štěkl. Žádná odezva. Negato ležel na zemi a vypadal, jako že si dává zaslouženého šlofíčka. Poděs štěkl znovu. „Tohle je na hovno,“ řekl pak a olízl Negatovi tvář. „Vstávej!“ bylo první, co Negato slyšel, když mu někdo přejel vlhkou a smradlavou rašplí obličej. „No tak, vstávej, je to nechutný.“ „No to je teda nechutný,“ zaklel Negato, když se posadil. „Smrdí ti z držky jak delfínovi z prdele.“ „Ani nechci vědět, jak to víš,“ řekl Poděs a přisedl si zadní packy. „Kurva, to je tak ponižující,“ dodal. Negato se nejprve zamračil. Pomáhalo mu to soustředit se. Pokusil se vybavit poslední chvilky před tím, než sebou sekl o podlahu. „Vyvolával jsem Deimose, pak tu proběhl ten kostěj a…a ty!“ „Jestli myslíš to debilní, uslintaný zvíře, tak to tu teď zrovna není,“ řekl pes a vyplázl jazyk. „Ty mluvíš,“ řekl překvapeně Negato, když se konečně zorientoval. „A ty jsi génius, protože jsi to poznal. Jasně že mluvím. Proč bych neměl?“ „Protože jsi pes?“ „Já nejsem pes. Jsem Deimos, bůh hrůzy. A ty bys teď měl ryčet hrůzou.“ „Nebo smíchy,“ řekl posměšně Negato a postavil se. „Mám dojem, že tě rozdrtím na prach,“ řekl Deimos. Na důkaz, že to myslí vážně, svěsil jedno ucho. „Hele, takže jestli to dobře chápu,“ začal Negato, „tak se mi tě podařilo vyvolat, ale skončil jsi v těle mého psa Poděse. A teď jsi mluvící pes.“ „JÁ NEJSEM PES!“ zařval Deimos. „Co to do prdele…“ dodal, když se mu zvedla zadní packa a zběsile ho začala drápat za krkem. „Mám dojem, kámo, že jsme oba v prdeli,“ řekl Negato, posadil se na zem a podrbal Deimose za ušima. „Co děláš? Nech toho!“ napomenul ho Deimos. „Promiň. To já tak ze zvyku. Předpokládám, že nevíš, jak z toho ven?“ „Jistě, že vím. Zabij toho čokla a sežeň mi normální tělo.“ „Tak to bude problém, kámo,“ zašklebil se Negato. „Zaprvé se obávám, že toho psa zabít nelze. Nejde ho zničit ani magií a ani nechat zmizet. Je trvalý. Navíc ho zabít ani nechci. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale mám to malý uslintaný koště rád. Z čehož bys mohl mimochodem ještě těžit. A za druhé, máme tady zrovna nedostatek těl. Mě museli dokonce poskládat ze zbytků. A další osoby, který jsou tu s námi, jsou jen Šeptač a Sabaton. Jenže ty jsem chtěl s tvojí pomocí zabít. Neměl jsem v úmyslu z nich udělat schránku.“
„„Vadí ti psi?“ „Ne, psi mi nevadí. Jen jejich sliny, výkaly, dech a chování. Psy jako takové mám rád.“ “

— Negato a Sabaton