E-kniha · EPUB · Thriller

Lovná zvěř

Jakub Bouda

Nikolaj Murko a Viktor Strnad v jednom příběhu. Dva muži, kteří mají s násilím dost zkušeností a neradi nechávají rozhodovat druhé. Komu v jejich společnosti připadne role lovné zvěře?

Nikolaj stočil kajak ke břehu a pak, když už byli téměř u něj, máchl pádlem do protisměru. Kajak se bokem připlácl k bahnitému břehu. Nikolaj zapřel pádlo o dno a nejdříve nechal na břeh vystoupit Lucii. Pak vylezl z lodi sám, vytáhl kajak, schoval ho pod nedaleké stromy, překontroloval zbraň v pouzdře a na záda si hodil taktický batoh. Pak se s Lucií tiše vydali k nedalekému domku, který měl zahradu až k vodní hladině. „Vidíš ho?“ zašeptal Nikolaj směrem k Lucii, když ukázal prstem na muže na zahradě. Lucie přikývla. Nikolaj poté poslal Lucii podél zdi, kde na ni ten muž nemohl vidět, a sám se vydal napříč zahradou. „To mi kopeš hrob?“ zeptal se postavy s lopatou Nikolaj, když mu za zády obřadně natáhl zbraň. Každý, kdo ten zvuk jednou slyšel, ho pozná znovu. „Ne, vole, stavim si atomovej bunkr, nečteš noviny?“ odpověděl Viktor, aniž by se otočil, ale pro jistotu lopatu opatrně a pomalu opřel o stěnu domu, podle poučky, že psi a chlapi s bouchačkama nemají rádi prudké pohyby. Pak se ohlédl, prohlédl si Nikolaje a pokýval odevzdaně hlavou. Muž z Daňkem zaslané fotografie stál přímo proti němu a v ruce měl zbraň, kterou se prozatím, bůhví proč, rozhodl nepoužít. A klidně mohl, protože tlumič, který trčel z jejího konce, by zajistil naprosto bezhlučnou smrt, která by nikoho nevyrušila. Možná ani špačky. Pak se ten muž ušklíbl a pronesl zajímavou poznámku. „Mon dieux, poslali mě zabít bezďáka. Legendární Viktor, kterej vymrdal se všim a se všema. A najdu tu pupkatýho, zarostlýho dědka, kterej mi tu hloubí místo posledního vodpočinku. C'est incroyable.“ „A tak to zase těžko říct, že jo,“ utrousil koutkem úst Viktor. „Cedulku na sobě žádnou nemáš. A taky to teď navíc vypadá, že jsem to, do píče, kopal úplně zbytečně,“ dodal Viktor a útrpně se u toho usmál. „Tak zbytečně možná ne, starouši,“ řekl Nikolaj a mrkl na Viktora okem. „Filmy jsou plný lidí, který si kopou vlastní hrob. Ale je zase fakt, že ty lidi vo tom většinou ví. Když to kopou,“ dodal Nikolaj. „A co teď?“ položil otázku Viktor a bylo vidět, že už dávno zhodnotil všechny možné scénáře a rozhodl se nechat tomu volný průběh. Nikolaj ho pozoroval. Ten chlap se nezdál ani trochu vyděšený. Vlastně byl skoro neuvěřitelně v klidu. „Dost to záleží hlavně na tobě,“ odvětil Nikolaj. „Ale než začneme svý starý kosti klást do čerstvě vyhloubenejch rovů, dal bych si kafe, co ty na to? Proberem si zbylý možnosti u horkého nápoje, mon ami?“ „Může bejt,“ přikývl souhlasně Viktor. „Račte mě následovat, monsieur,“ vytasil se s francouzským slovíčkem i Viktor. „Nebudeš dělat žádný kraviny?“ ujišťoval se Nikolaj, když následoval Viktora kolem domu s obludně oprýskanou fasádou. K Viktorovi se hodil. Z obou čišela zanedbanost už na dálku. „Tobě říkaj Fou, že jo?“ odpověděl mu Viktor otázkou. „Většinou,“ potvrdil Nikolaj. „Tak asi kraviny dělat nebudu. Člověk by měl zůstat soudnej i v kritickejch situacích.“ „Dobře ty, chytrej si,“ pochválil Viktora Nikolaj. „Ba co víc. Mazanej. To je to slovo, co tě vystihuje. Mazanej. Jako vopice.“

150 Kč

EPUB · okamžité doručení